Domácí hudební tipy
Magie pocitů i barev a svět očima divadelních kupletů
24.05.2015 15:00 Zápisník
Schopnost napsat písničku se už dnes stále častěji podceňuje, spolu s tím, jak někteří žijí v představě, že umět dobře pracovat s hudebním softwarem je stejné jako umět hrát na hudební nástroje. O to cennější je nepřehlížet ty, kteří tu schopnost mají. I když těmi písničkami třeba míří úplně odlišným směrem.
Vladimír Václavek: Barvy Radugy (Polí5)
https://poli5.bandcamp.com/album/barvy-radugy
Naprosto netuším, co je "Raduga", ale čím jsem si celkem jistý, je, že Vladimír Václavek má dobré období. Úspěšně oživil spolupráci s Ivou Bittovou ve skupině Čikori i s Josefem Ostřanským, která vzbuzuje naději na to, že dojde na nové skladby a Dunajská vlna neskončí jen jako revival Dunaje a ještě u toho stihl nahrát nové sólové album. To je nejen esencí toho nejlepšího z jeho předchůdců, ale ještě ukazuje, jak oživující může být, když najdete ty správné spolupracovníky.
Počátek nahrávky totiž vyhlíží, jako vstupování do stejné řeky, konkrétně té, na které zaznělo: "Jsem hlína, jsem strom, jsem stroj". Jenže už druhá skladba odhaluje neuvadající skladatelské schopnosti, autorův dar vtisknout jí silný melodický nápad, nekřečovitě přecházet z civilnosti do poetiky (a zpět) a návdavkem ukazuje šťastné spojení s Oskarem Törökem, spoluhráčem z Čikori. Ten na albu opět potvrzuje pozici jednoho z našich nejlepších trumpetistů, ale přidává i invenční hru na klávesy. S postupem znějící nahrávky je navíc jasné, že má schopnost nejen skladby povýšit svou účastí, ale i Václavka inspirovat a ovlivňovat k soustředěnějším výkonům.
Určitě by se našla i slabší místa. Občas zatahá za uši absolutní rým ("kdo nosí v kostech duhu / tomu to jde k duhu"), občas je té mystiky a ušlechtilosti až příliš. Ale oduševnělost, neobvyklá vyrovnanost, dynamika, s jakou vše přechází od komorních a intimních pasáží do energických gradací i sevřenost a žánrová otevřenost, je mnohonásobně převažují.
Něhu písní podporují dvě přítomné vokalistky, abstrakce textů zase provokuje posluchačovu fantazii. A to i přesto, že jsou tentokrát mnohem konkrétnější, než dříve. Album tak nabízí magický svět plný poetických obrazů i výraznou výpověď, dávající použitelný návod na přístup k životu. Václavkova interpretace relaxuje i poskytuje možnost zamyšlení, je současná smazáváním všech hranic, a ačkoli neoplývá ničím, co bychom od něj už neznali, stále si udržuje vysokou kvalitativní úroveň. Deska, ke kterým je radost se vracet.
Pláče kočka: Alt Lieben (vlastní náklad)
http://bandzone.cz/_87241?at=info
Trio Pláče kočka je jedním z nejutajenějších a čímkoli zavánějícím sebepropagací nejflegmatičtějších spolků u nás. Přesto mu aktuálně vyšlo už třetí album kocouřích písní. Jsou z podobného kadlubu, jaký má Traband, Poletíme? a další spolky, které spojuje cit pro písničku, energie až punková, nástroje jako akordeon, banjo či housle, atmosféra útulné hospůdky a svým způsobem i duch nostalgie starých časů, přítomný, i když pánové zrovna zpívají o věcech zcela současných.
Nové album navazuje na své předchůdce: ať už zpracovává jakékoli téma, to nejdůležitější je zaujetí člověkem, jeho osudy a jedinečností. Zcela jim chybí sklony k cynismu, naopak je provází spíš nevyřčený údiv, jak to někteří, i při tom všem, co zažívají, ještě nevzdali. Příběhy spíš naznačuje, skládá je ze střípků, snadno si lze u toho představit velké malované tabule a vypravěče kupletu, který přitom ukazuje jednotlivé obrázky. Hospodské filozofování, ve kterém je občas víc života, než v tom akademickém. "Život je klubko rezavýho drátu / někdo má přesně takovej / točí se šejdrem a skřípe v kolovratu / bože zachovej"
Zatímco kdysi na scénu kapela vstoupila nezvyklými zážitky pohřebních zřízenců, tady je záběr mnohem širší. Historky z přístavu, osudy z pasťáku, příběh vozíčkáře. Titulní skladba pak připomene Těšínskou Jaromíra Nohavici a mrazení z židovských osudů ve dvacátém století. Písničky, u kterých lze snadno zapomenout, že by snad mohl jejich autor mít nějaké ego. Ty, které složil Zdeněk Liška pro filmy a seriál s radou Vacátkem, jsou jejich starší sestřenice.
Navzdory tomu, že jde o písně "truchlivé a divoké", hudebně příjemně svým optimismem a živelností kontrastují s texty. Hospodský šraml, klezmer, šantán i atmosféra starých poutí v invenčním mixu. Hned u dvou může zaujmout poznámka, že jde o skladbu použitou v divadelním představení. Ta by totiž slušela všem. I proto, že davově populární tahle introvertní kapela asi nikdy nebude. Ale všichni, kteří tuší, co znamená slovní spojení "Večírek stejnejch ksichtů" a mají rádi například festiválky Litoměřický kořen nebo Vlčkovice, a čirou náhodou ještě o Pláče kočka nezavadili, by u tohoto alba neměli váhat ani vteřinu.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.