Pátečník Jaromíra Slomka
Vaculík a Jebavý
12.06.2015 06:01 Glosa
Jen krátce, ani ne tři roky, byli současníky: Otokar Březina (1868-1929) a Ludvík Vaculík (1926-2015). Co měli společného? Slovesný talent, jímž viditelně převyšovali své současníky. Lásku k českému jazyku a vybroušený cit pro jeho valéry. Snad i starost o národ a jeho duševní zdraví. A také pedagogickou, respektive vychovatelskou praxi. Osobní setkání těchto dvou mužů (kdybychom dokázali Březinu přenést do dob Vaculíkovy zralosti či naopak) je však skoro nepředstavitelné: o čem by si asi povídal dojemně altruistický staropanic s rozverně bezohledným samopánem?
A přece k jejich "kontaktu" došlo. Je to už třiadvacet let. Březinovský badatel Petr Holman tehdy "edičně zpracoval, úvodem, ediční poznámkou a jmenným rejstříkem opatřil" záznamy výroků velkého básníka a nešťastného učitele z let 1905-1929. Knihu nazvanou Emilie Lakomá: Úlomky hovorů Otokara Březiny vydalo nákladem 10 tisíc výtisků (!) brněnské nakladatelství Jota & Arca Jimfa (451 str.). Uvažoval jsem - jako redaktor Literárních novin -, koho požádám o recenzi. A před patentovanými odborníky jsem dal přednost Ludvíku Vaculíkovi. Kupodivu o Březinu projevil zájem. Potěžkal svazek a pronesl pomalu: "Podívám se na to, pane Slomku, ale ne-zá-vaz-ně!"
Asi za měsíc se objevil v redakci, byl v dobrém rozmaru (to skoro vždycky), sáhl do velké aktovky a s úsměvem mi výtisk vrátil: "Velmi zajímavé, ale recenzovat to nebudu." "Vždyť to nemusí být nutně recenze, napište cokoli," zkoušel jsem se držet naděje. "Víte, pár míst jsem si tam tužkou poznačil, ale dejte to někomu jinému. Nebo o tom napište sám!" O recenzi jsem pak poprosil literárního historika Jaroslava Meda, ten mi košem nedal (viz Rizika proroků, Literární noviny č. 46 z 19. listopadu 1992). Díky jeho generóznosti (ujistil mne, že má svůj exemplář) tu dnes mohu citovat ty Březinovy myšlenky, které v posledním československém roce zaujaly autora Dvou tisíc slov.
Z roku 1905 nic. 1906: "Nádhera slunce, moře a hvězd nám říká, že za vší rozervaností, kterou kolem sebe vidíme, musí býti něco velkého." Na okraji ostrou tužkou ležatý křížek, tedy X. "I křesťanství chtělo učiniti lidi 'syny božími'. Nynější svět chce z nich učiniti zvířata." Křížek. "Prázdných dnů potřebuji k soustředění a vyproštění z vlivu styků s lidmi. Každý duch si hledá prostředí, ve kterém by se mohl rozvíjeti. Cesta k těmto chladným výšinám vede těsně mezi šílenstvím a sebevraždou." Křížek. "V básníku je cosi mateřského, aby mohl tvořiti. Proto básník není ani pravý muž." Křížek. "Svůj osud máme v sobě a naším cílem je státi se Bohem." Křížek.
"Žena dává inspiraci." Otazník. "Žena je fyzicky i duševně silnější než muž. Muži jsou zbabělí a hrubí. V budoucnu bude vládnouti žena. Muž degeneruje alkoholem, nikotinem a jinými excesy." Vykřičník. "Mým životem nešla jiná žena než matka." Vykřičník. "V Nové Říši jsem měl přítele, hospodářského adjunkta Žanka Procházku. Ten mi opisoval Román Eduarda Brunnera, jejž Šimáček nepřijal. Druhý román, román ženy, jež trpí bez vnějších příčin, jsem přestal psáti uprostřed. Bylo toho již 80 archů." Otazník.
1907: "Kdyby mi byli dali za mých šest dobrých knih aspoň takovou částku peněz, abych mohl nezávisle žíti. Dnes je mi již všechno lhostejno. Dal jsem národu i lidstvu více než oni mně." Vykřičník, kolmo k němu krátká šipka směřující k okraji (pravá stránka), leč po otočení listu už žádná další poznámka.
Z roku 1908 nic. 1909: "I Bůh je unaven. Jeho únava se jeví v milionech bytostí jako hluboký stesk." Křížek. "Každý muž by měl míti jednu ženu, tak jako má jednu matku." Křížek.
1910: "Jaroslav Vrchlický kdysi krásně pravil v jasném okamžiku: 'Kdyby bylo možno naočkovati na kmen Slovanstva, v jehož srdci vládne vroucnost a něha, románskou lehkost a germánskou přesnost, pak by Slovanstvu patřila budoucnost.'" Křížek.
1911: "Dar, který mám, neměli ve mně nechat hynout. To, co dokázal Verlaine, byl bych také dokázal." Křížek, otazník.
1912: "Samota je pro soustředění tvůrčí práce nutná. Soustředí-li se člověk a ponoří-li se hluboko do sebe, nalézá v sobě moudrost všech lidí, neboť moudrost se v sobě stéká jako vody v hlubinách země. Vždycky však samota dobrá není. Někdy se v ní objevují ty nejostřejší hroty. Proto je tu v pozdějším věku společnost pro lidi nešťastné, aby na své útrapy zapomněli. Jinak je společnost otravou." Vykřičník.
A tam (na str. 31) to Ludvíka Vaculíka přestalo bavit. Na zbývajících stránkách ani čárka. Co dalšího by upoutalo jeho pozornost, kdyby knihu neodložil? Připsal by křížek k následujícímu výroku? "Ženy z velkoměsta nemají vroucnosti. Jsou intelektuální, plné pozorování a ironie. Mnohé z nich jsou jako vzácně nabroušený nůž, který byl něčím zkažen." Byl by mu blízký tento půvabný povzdech? "Mluvím-li s lidmi, mluvím raději sám, aby se nemluvily hlouposti." Vynutily by si následující dvě věty jeho vykřičník? "Muž pro jednoženství založen není. Jednoženství je vítězstvím ženy."
Ještě něco? Už se to nedovím. Odpočívejte v pokoji, pane Vaculíku. Sbohem.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.